1.5.2016
Květen byl plný zvratů. S jeho počátkem se počasí konečně uklidnilo a oteplilo se, už jsem pomalu ale jistě odhazovala svůj zimní kabát, V KVĚTNU! a doufala, že už opravdu nebude sněžit 😀 Všechno krásně rozkvetlo, vše bylo najednou zelenější. Každý den chodím na 12-ti hodinové noční směny, tak si připadám jako krtek. Přes den spím, snažím se ignorovat venku lítající ději kopajíc mi do oken míč a pošťáky, kteří každý den zvoní ke mně, jelikož bydlím v přízemí a je jasné, že otevřu…darebáci!!…. vstanu o půl 5 odpoledne, “nasnídám se”, jedu do práce a v 6 ráno vyždímaná končím, jdu se navečeřet a spát 😀 prospat další krásný slunečný den. I když tahle varianta je ještě v pohodě, sem tam mi byly vypsány pracovní směny na 0:15 nebo 3:00 ráno a poslední autobus mi jel kolem 22 hod večer, takže docela sranda.
Ale celkově ty autobusy!!!! Mazec… na žádné zastávce nebyl žádný timetable s odjezdy, orientovala jsem se čistě podle googlu a ani podle něj prostě nevíte, jestli můžete odjezdům věřit. Někdy má bus zpoždění minutu, někdy dvacet, někdy pro jistotu nepřijede raději vůbec, někdy čekáte na další spoj a pak ho vidíte líně přijíždět, jakoby vůbec o nic nešlo 😀 vtipné to je o víkendu nebo o svátcích, to jsem tam někdy stála jako debil i hodinu, než jsem zjistila, že je státní svátek a že opravdu další hodinu nepřijede nic dalšího. Nečekala jsem na zastávce sama a týpek vedle mě měl nápad, že bysme se mohli složit na taxi, když máme cestu stejným směrem.. jenže jsem v té chvíli neměla ani peníze, ani kartu, abych si vybrala, ani nabitý mobil, nic, ale přesto mě vzal taxíkem, sláva. Po 12tihodinovce mi vidina další hodinové cesty pešky domů už přišla jako hotové peklo 😀 Během dubna se měnily jízdní řády, takže jelo vše zase trošku jinak a hlavně kooonečně město řády pověsilo do každé zastávky. Naštěstí jsem si je ofotila, protože do týdne je lidi ukradli, kdybych to věděla, ukradnu si řád pro sebe idioti!! 😀
V těchto chvílích jsem ocenila svůj Kindle, se kterým mi ubíhal čas rychleji (anyway, přečtěte si Gejšu od Artura Goldena, dech beroucí záležitost, kterou jsem zhltla poměrně rychle a dala bych si ji klidně znova) 🙂 Vlastně to celkově ubíhalo všechno rychle, musíte se jen těšit na ty správné věci, třebaže kdy budete mít volný pracovní den, kam pojedete v létě na výlet, na rodinu, na přátele, na místní kámoše… anebo jsem vymýšlela co uvařím.. ANO JÁ, NO A CO! 😀 😀 Bohužel mi odlétli moji drazí spolubydlící a tak mi bylo na bytě trošku smutno. Tak jsem ve volných chvílích vymýšlela koláče, buchty a dortíky, které ocenili i kluci :)) přece to nesním sama, jak bych vpadala 😀 Hodně jsem si vyhrála i s každodenní snídaní, člověk si přece musí udělat malé radosti. Sem tam jsem si udělala výlet do centra na kávičku, do parku na vyhlídku nebo si šla zaběhat. Byla jsem se mrknout s kolegou i v Aberdour na pláži (Silver Sands Beach), pěkné místo. Na to, že bylo už pěkné slunečné počasí, tak voda byla šíleně ledová a foukalo, vtipné bylo to, že vedle seděli lidi v plavkách a hned kousek od nich měli jiní na sobě zimní bundu 😀 Někteří skoti jsou koukám dosti otužilí 😀
Bohužel co čert nechtěl, nemyslela jsem si, že tu budu řešit nějaký úraz, natož pracovní. Záda jsem měla rozlámané celou věčnost jako každý druhý v Tescu, ale že si tam narazím o paletu kotník… kéž by to šlo vrátit zpět. Vlastně ani nevím, kdy přesně se to stalo, jak má člověk pracovat na určitý výkon, který se zdál být leckdy nereálný, modřiny byly všude po těle. Hlavně ze začátku, později už jsem měla lepší fyzičku a věděla jsem co a jak dělat, ale sem tam se každý nechtěně uhodí. Já si ani v tom spěchu neuvědomila, že jsem si kotník narazila, příznaky se dostavily až třetí den, po dalších dvou 12tkách. Ráno když jsem se probudila, tak jsem zjistila, že mám nohu tak nateklou a bolavou, že jsem nebyla schopná dojít sama ani do koupelny, natož pro pití do kuchyně. Šílená bolest a co teď? 😀 Tři dny jsem doma odpočívala a modlila se, aby bolest polevila, ale nakonec mě kotník donutil jít do nemocnice. Alespoň jsem se zase naučila další slovíčka 😀 když si to situace žádá. Měla jsem osobního nosiče, který mě vzal do náruče až na příjem pacientů, kde mi nezapomněli zprasit jméno 😀 Petra Sumperk.. jo proč ne, to tu ještě nebylo 😀
Naražená a zkrácená šlacha, tak zněl konečný verdikt, takže jsem byla 3 týdny doma a snažila se nohu rozcházet. Šlo to hodně pomalu a bolelo to jako čert, ale alespoň jsem na to nebyla zase tak sama. Sem tam padlo pár lahví skotské a rumu, poctivé léčení musí být 😀 Vlastně díky této situaci jsme měla konečně čas a začala jsem psát tento svůj blog, sepisovat většinu svých zážitků z cest a postupně si je opět připomínat. 🙂 Alespoň jsem chvílemi nemusela přemýšlet o tom, o kolik týdenních výplat jsem přišla v práci díky nemocenské, ale zdraví je přednější a nemá smysl nohu provokovat. Do práce jsem se mohla vrátit po třech týdnech, když už to nebylo tak hrozný, nicméně jsem kotník cítila ještě v červnu 
S tím šla dolů i moje fyzička, takže jsem byla první dny opět celá namožená a unavená, ale zjistila jsem, že se pracovní výkon dá zvládnout i v mnohem pomalejším tempu 😀 damn it! Zjištění po čtyřech měsících 😀
Hned na pláži nabízí místňáci pronájem věciček na šnorchlování + vyjížďku na protější ostrov, ale odmítám. (později se dovídám, že to za to nestojí). Seznámení a popovídání s nimi stačí, snad se ještě někdy uvidíme. 🙂
"Jakmile se nakazíte cestováním, neexistuje žádný známý lék." 